Devítka s Duší v peří

Devítka s duší v peří.
Malostranská beseda 8.9.2011

Tož, ve stínu hokejové a lidské tragédie, která se odehrála den předtím, se mi na pódium moc nechtělo. Bál jsem se, aby se pro nás slavnostní den neproměnil ve smutný večer, na který nebude nikdo rád vzpomínat. Leč, nastalo se. Stráníci v čele s Mírou Ošancem, jehož rozhlasem vytrénovaná výřečnost je pověstná a jehož mluva je kadencí rovna legendárnímu kalašnikovu, rozehnali mraky nad Besedou. Ale abych jen nechválil. Nerad bych se mýlil, ale tuším, že některé melodie včetně aranží bezostyšně ukradli legendární skupině PP@M, ale je to celkem jedno, protože z generací, které chodí na naše koncerty, už je stejně nikdo nezná.

Po přestávce, vyplněné vzájemným poplácáváním se po ramenou všech členů obou souborů jsme vlétli na pódium my, hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že Jindřiška, která je poslední dva roky zakopaná u počítače jako Francouz na Sommě stihla rozeslat na všechny dostupné adresy slib, že přehrajeme celou desku, bylo mi poměrně horko. A myslím, že nejen mně. Velmi šokujícím způsobem nás ovšem zchladil první pohled do publika. Část auditoria se totiž modrala a červenala stejnokrojem, který byl v této zemi po desetiletí houfně používán a posléze s ulehčením zapomenut. Budovatelské nadšení našich fanklubáků je prostě bezbřehé, a kdyby komunisti takových měli ve svých řadách, kdoví, jak by to s naší zemí vypadalo dnes… (Teď si nejsem zcela jistý, zda jsme je k onomu kroku nevyprovokovali svou videopozvánkou. Musím se zeptat Jindřišky…)

Hned v první písni koncertu obsadil část pódia náš „Special Guest“ večera Marek Ottl. Na fotografii ho ovšem nezaregistrujete, neb se jedná hudebníka výjimečně subtilního a nevýrazného, kterého si v pětičlenném davu vůbec nevšimnete. V následujících minutách koncert probíhal bez znatelných zádrhelů, což mě opravdu znervóznělo, neb mě znervózní vždy a spolehlivě všechno, co vybočuje z normálu. Když jsem si navíc povšiml lehkého náznaku úsměvu na jinak vždy kamenné tváři Petra Novotného a Hafa, který se při zpěvu písně Burčák dokonce vyprsil, začal jsem kolegy podezírat, že si před hraním něco šlehli. Než, nebyl čas na úvahy, neb koncert se hrnul a já se musel soustředit na správnou polohu kapodastru na kytaře, což je můj odvěký problém.

Pro jednoho člena našeho souboru však byl onen večer opravdu smutným. Náš zvukař Míra Hron slavil narozeniny. Připravili jsme mu dárkovou síťovku se všemi věcmi, potřebnými pro muže jeho věku. Těsně po převzetí daru se Míra probudil. (Na fotografii zachycen ještě před probuzením.) Kupodivu opovrhl pomeranči, banány, pišingry i becherovkou a jal se listovat v erotickém časopise, díky čemuž až do konce koncertu neusnul.

Jeho zážitek jsme se pokusili podpořit zpěvem erotické písně, jediné, které jsem se kdy dopustil. (Hudba Haf.) Přestože si Jindřiška pro interpretaci této písně zvolila krajně rajcovní oděv dovezený naším arabským manažerem specielně pro tuto příležitost, a který jí jako první její oděv vůbec skutečně slušel, přestože jsme na pódium jen pro tuto příležitost doslova dotáhli legendárního konžského bubeníka Marekotumbu from Ottlumžura, Míra už oči k pódiu nezvedl. Jeho chyba.

Nu a přišla ona tolik ždaná chvíle křtu, který jsme vzhledem k stáří našeho dítěte pojali jako biřmování. Biřmovalo se burčákem (jak případné že?) dodaným firmou Lopatka, jejímž vlastníkem není nikdo jiný než náš přítel a jeden z nových šéfů fanklubu Petr Dedík. Samotného aktu se chopila Veronika Stráníková, která důstojně zastoupila původně domluvenou a nedostavivší se Lucii Bílou.

Koncert se blížil ke konci a já, zkušený dramaturg zařadil jednu z perel našeho repertoáru, která úspěšně konkuruje Knoflíkům lásky v podání naší byvší hvězdné pěvecké dvojice Jindřiška a David. Zápas basáků. Nebavič versus Klubajs. Hned při prvním útoku si Nebavič zaběhl za Klubajzovu obranu a skóroval E ranou pod víko. Klubajz kontroval postupným útokem mezi prvním a osmým pražcem. Jinřiška se snažila odpískat offside, ale zvuk její píšťalky zanikl v řevu příznivců hostujícího Klubajze. Nebavič nezvládl vypjatou atmosféru zápasu a zcela v rozporu s fair hrou se pokusil urvat vítězství na svou stranu použitím záchodové štětky. To už Jindřiška pískat musela. Byla z toho první žlutá v zápase. (Teda, byla by, kdyby si

Jindřiška nezapomněla karty…) Klubajz zahrával přímý kop toaletním papírem na G struně, ale ke smůle hostů minul. V tu chvíli už ani čároví rozhodčí, tedy já a Haf netušili, co se na hřišti děje. Klubajz přezul boty, otevřel obranu a všechny síly vrhl do útoku. Z vlastní poloviny rozděloval přihrávky na levou i pravou stranu. Proti bramborové obraně Nebaviče ale neměl šanci. Zápas tak skončil zaslouženou remízou.

Poklidný doběh pohodového koncertu narušila až tradiční poslední píseň „Přišel jsi z dálky“, ve které byla naše budovatelská pěvecká vložka narušována devótně salutujícími pionýry a přídavek, kde část sólového zpěvu písně Holka od koní převzal v této disciplíně již kovaný Marek Ottl.

Tóny na hranici ultrazvuku Jindřišku totálně znemožnil a nevím, nevím, bude-li Jindřiška chtít svůj největší hit ještě někdy zpívat. (Ostatně, Marku! Když jsem Ti říkal, že to není vysoko, netušil jsem, že to budeš zpívat o oktávu výš. To bylo fakt vysoko…)
Tak to vidíte moji milí. Jak říkala Forrestova matka. Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co rozbalíš. Tak příště uvidíme…

Váš Honza Brož